Koncept nabízí brýle, jak koukat na mezilidské vztahy. Vychází z teorie intersubjektivity, transakční analýzy, teorie pole a z mé dvanáctileté terapeutické praxe s klienty.
Pro porozumění konceptu postupně představím jednotlivé prvky. Mým cílem je předat vám čtenářům použitelnou myšlenku, se kterou můžete zacházet v každodenním životě.
MŮJ SVĚT
Nejdříve se zaměřím na MŮJ SVĚT. Ten tvoří naše tělo, náš čas, prostor, myšlenky, prožitky, zkušenosti, vzpomínky, dovednosti, sny, postoje, zájmy, vášně i smysl v životě. A určitě vás napadne mnoho dalšího.
Tento svět je nepřenositelný, 8 miliard lidí na planetě má 8 miliard individuálních světů. A v momentě, kdy se náš svět střetne se světem druhého člověka, objevuje se na scéně koncept tří světů. Teorie intersubjektivity zkoumá, jak lidé sdílejí myšlenky, prožitky a významy. V psychologii popisuje vývoj komunikace dítěte, v sociologii a filozofii řeší sdílený svět. Je základem pro fungování jazyka, empatie a společného jednání.
Vývoj mého světa
První takové setkání už můžeme zachytit v prenatálním období, kde se plod vyvíjí v děloze matky. Mohli bychom říct, že jde o absolutní splynutí těchto dvou jedinců, spojených pupeční šňůrou a velké vzájemné ovlivňování. Zároveň už samotný plod nějak indviduálně prožívá pohodu nebo nepohodu v děloze, k tomu matka prožívá individuálně svůj dospělý svět…. Rozpracovat.
Po narození
Kolem druhého roku už se dětem začínají zdát sny, další nepřenositelný prvek.
Předškolní období je dáno egocentrismem, kdy svět dítěte se točí kolem něj. Egocentrismus (sebestřednost myšlení) představuje výchozí neschopnost vnímat svět jinak než ze své vlastní perspektivy. Podle J. Piageta jde o kognitivní rys typický pro předoperační stadium 2–7 let, kdy dítě není schopno přijmout, že druzí lidé mají odlišné hledisko na svět. Dítě se domnívá, že co vidí, cítí nebo si myslí ono, vidí a myslí si automaticky i všichni ostatní. Nejde o záměrnou sobeckost, ale o nezralost myšlení.
Klasický příklad: Dítě si zakryje oči a myslí si, že když nevidí ono nikoho, nikdo nevidí jeho.
Až ke konci období kolem 5. roku života se vyvíjí tzv. teorie mysli (Theory of Mind – ToM, což je schopnost uvědomit si, že ostatní lidé mají vlastní myšlenky, znalosti, záměry a emoce, někdy odlišné od těch našich. Umožňuje nám to vcítit se do druhých a předvídat jejich chování. Teorie mysli přímo překonává dětský egocentrismus. Jakmile se dítě naučí teorii mysli, dokáže se mentálně „oddělit“ od své vlastní perspektivy a začne chápat perspektivu cizí.
Klasický příklad (Test falešného přesvědčení): Dítě vidí, jak kamarád vloží hračku do krabice a odejde. Mezitím někdo hračku přemístí. Dítě s rozvinutou teorií mysli správně odhadne, že kamarád bude po návratu hledat hračku v krabici, protože netuší, že byla přesunuta.
Můj dospělý svět
Můj dospělý svět tady bude až do naší smrti. V průběhu života se mění jeho velikost a mění se i prvky v něm.
Co nebo kdo vlastně takový svět ovlivňuje?
Ovlivňuje a utváří jej odmala členové rodiny, učitelé, vrstevníci, přátelé, kolegové i náhodní lidé okolo nás.
Stejně tak to nemusí být konkrétní lidé, ale také literatura, filmy, média, příroda, různá místa, na která se v životě podíváme, zkrátka různé podněty, se kterými přicházíme do styku.
Náš svět je jedinečný. Není na planetě nikdo, kdo by ho měl stejný. A je užitečné si ho uvědomovat, chránit, rozvíjet, zkrátka udržovat při životě.
Jako maličcí si ho ještě neuvědomujeme a jako senilní stařečci už často taky ne. Ale kdo čtete tyto řádky, jste v tom nejlepším věku s ním pracovat, rozvíjet ho, dávat mu potřebnou péči i nové impulzy. Ale především ho neutlačovat, nedávat do pozadí na úkor druhých.
Možná se mnou nebudete souhlasit. Vždyť přece druzí jsou důležitější než já, musím tady pro druhé být, být nápomocný, být tady pro své děti, rodinu, přece v tom tkví moje hodnota.
Ano, je to velmi šlechetné a nesobecké. Mnohdy s klienty však docházíme k závěru, že vlastně nejich altruismus došel do bodu, kdy vlastně neví, kdo jsou, co jsou jejich potřeby, postoje, že se naše já rozpilo jako inkoust do savého papíru druhých.
TVŮJ SVĚT
Svět druhého člověka můžeme popsat stejnými slovy, jako Můj svět. Do světa druhého člověka vidíme tak moc, jak moc nás tam druhý pustí. Narážím tak na důležitou součást konceptu, kterou jsou hranice světů.
Jedním z příkladů mohou být ženy zahalené v burce oproti odhalené středoevropance s výraznými tetováními.
Jiným příkladem mohou být extroverti alias strýc Pepin z Postřižin oproti introvertům, jako je Amélie Poulainová ze slavného francouzského snímku Amélie z Montmartru.
NÁŠ SVĚT
Když se potkají dva lidé, začne vznikat něco unikátního. Neopakovatelný svět, který ti dva utvářejí. Je to živý, denně se měnící organismus, který oba svými činy mění a spoluutváří.
Hranice světů
Letos 12. srpna jsme po delší době mohli v Česku pozorovat částečné zatmění Slunce. Možná si pamatujete ten výjev, kdy Měsíc přechází přes Slunce, ze kterého je pak vidět jen srpek. Mluvím tím o hranicích mezi jednotlivými prvky, v našem případě světy.
Jak s hranicemi světů zacházíme? Jak jsme si hranice svého světa vědomi? Jak zacházíme s hranicí světa druhého člověka? Možná těžké otázky, na které spolu můžeme hledat odpovědi.
Jedno slovo, které se mi k tomuto tématu pojí, je respekt. Respekt ke svému světu a jeho hranicích, stejně tak respekt ke světu a hranicím druhého člověka.
Při respektující výchově se mluví o hranicích, které mají být srozumitelné, pevné a pružné. Srozumitelné hranice dávají jasnou zprávu, co od sebe očekáváme. Pevné hranice dávají stabilitu a bezpeční. A pružné hranice mohou reagovat na aktuální situaci a kontext.
Vytyčování hranic může být dovednost, kterou se začínáme učit až v dospělosti.
Příklady ztraceného já
Partnerské zamilovanost
Petr potkal Lucii… Ta holka je dokonalá, je akční, žije svou prací, svými přáteli, svými sny. Petr jí visí na očích, hltá každé její slovo o jejím světě. Touží ji vidět, znovu a znovu, vychází jí maximálně vstříc, na všechno jí kývne… A věřít že si tím získá její přízeň. A možná, že jo…
Člověk na začátku vztahu rád investuje a obětuje – čas, energii, peníze… A taky spoustu věcí přehlíží. Že Lucie kouří a Petr ne, Lucie nechce mít děti a on ano, nemá smysl pro dochvilnost a on ano… To nevadí, to si sedne, vždyť přes to všechno si skvěle rozumíme. O této fázi vztahu, tedy zamilovanosti, čtivě píše třeba americký manželský poradce Gary Champan v jeho bestselleru Pět jazyků lásky. Lucii dělá dobře Petrova pozornost a Petr se může chlubit zajímavou imponující partnerkou.
Tahle fáze může být krásná a rádi na ni vzpomínáme. Zároveň je to období, kdy se formuje náš partnerský tanec, jak vůči sobě samým i vůči sobě navzájem přistupujeme. Na co si v této fázi jeden či druhý zvykneme, může přinášet neshody v dalších fázích vztahu, kde “procitáme” a vztah se začíná vybarvovat. Petr si uvědomuje, že Lucie chce trávit více času se svými přáteli nebo při svých individuálních koníčcích, Lucii zase dochází, že Petrova závislost na ní je jí otravná a Petrův téměř chybějící svět ji začíná nudit. „Proč chceš chodit s kamarádkami na kafe, když můžeme být spolu?” “Proč mně vypisuješ po celou dobu, kdy jsem s holkama na kafe?”
Rodičovství
S příchodem miminka se náš individuální svět zmenší a začne vznikat NÁŠ RODINNÝ SVĚT.